Můžete si přečíst, co všechno se mi přihodilo, co jsem žila, odžila, přežila, ale vězte, že i tak je to jen zlomek veškerého.
Nepotřebuji se vracet k tomu, co jsem si uvědomila ze své minulosti, ale vím, že právě tohle uvědomění bylo nezbytné, aby se mohlo cokoliv v mém životě změnit.
Proto jsem svůj aktuální příběh oddělila na samostatnou stránku.
Vím, že i vy můžete snadno a elegantně začít psát svůj nový příběh. Opravdu to je možné.
Nemusíte zažívat ani nic z toho, co jsem zažila já, nemusíte zažívat znovu či podobně ani nic z toho, co už jste zažili sami…
Jenže dokud si člověk poctivě neuvědomí svou minulost, často se mnohé prožitky opakují, akorát v jiných kulisách.
Jak to se mnou bylo?
Pár dnů hned po narození jsem dostala oboustranný zápal plic. Byla jsem odvezena do nemocnice. Zůstala jsem několik týdnů zavřená kdesi, sama, bez maminky, bez náruče, bez života.
Chtěla jsem umřít. Byl to tak strašný pocit, ani ne životní, jako spíš smrtelný, že se mi zapsal do paměti každé mé buňky a provázel další desítky let jako obraz samoty, opuštěnosti, smutku, bolesti, bezmoci a zoufalství, ale já jsem o tom nevěděla.
Bože, tohle snad nesmí zažít už nikdy žádné dítě
Andělé ke mně promlouvali …bez ustání: „Nejsi sama, nikdy jsi nebyla a nebudeš. Jako všichni na tomhle světě.“ A dodávali bez ustání: „Neboj se!“
Ale já se bála, celý další život jsem se jenom bála – odmítnutí, nepřijetí a samoty.
Na anděly jsem zapomněla. Jen jsem poslouchala, co mi druzí radili…, Anděly jsem odmítala, a sebe jsem považovala za obyčejnou troubu, která sice pěkně zpívá, ale jinak nic neumí…
Celé dětství jsem pročekala, abych z něj mohla vystoupit, byť mám úžasné rodiče, kteří mne vždycky milovali a milují, i když neslyšeli moje Anděly.
Ale myslela jsem si, že za můj pocit utrpení může moje dětství jako takové, myslela jsem si, že až budu velká, tohle utrpení skončí.
Velký omyl
Vzpomínám si, když mi bylo asi tak 11-12, jak jsem si přemýšlela o světě, o sobě, objevila jsem něco převratného, a pak jsem to běžela s nadšením povědět svému strýčkovi, který u nás zrovna byl (už pobývá ve světle mnoho let), měla jsem ho moc ráda.
A on povídá: „Tohle už nikdy nedělej, o sobě nepřemýšlej, je to nebezpečné, nezdravé…“
Uf. A byl zásek na desítky let.
Jenže mně to táhlo k Andělům, k sobě, a k pomoci druhým, což byla možná v té době náhražka mé neschopnosti pomoci sama sobě.
Já si násilím musela zakazovat myslet na sebe.
Hlavně jsem chtěla celému světu utajit, že jsem asi blázen.
Hlavně jsem si přála, aby to nikdo nepoznal.
Puberta
Začala jsem studovat Střední pedagogickou školu, odjela na internát a tam měla znovu pocit vězení, samoty a neporozumění.
Osud?
Ne, jen forma, která manifestovala v realitě můj životní pocit, který byl zapsán v paměti buněk.
Ve druhém ročníku jsem otěhotněla.
Osud?
Ne, jen forma, která vyřešila moje zoufalství z vězení (kterým byl internát a samota v neporozumění mé jinakosti).
Ale protože jsem měla samé jedničky, umožnili mi individuální studium (tenkrát, za totality, to bylo snad poprvé v historii školství. Vzápětí se podobná situace přihodila druhé dívce, ale té už to neumožnili.).
Narodil se mi postižený syn, Adam, nicméně dostudovala jsem s vyznamenáním a posléze vystudovala i Univerzitu – obor psychologie předškolního věku.
Děti, děti, děti. Moje celoživotní téma.
Otec Adama mne opustil, a už se o něj nikdy nezajímal, a já byla s klukem deset let sama.
Dnes je Adamovi 47 let, je schopný mnoho zvládnout sám, ale musí mít opatrovníka. Nicméně podařilo se u něj skoro nemožné.
Děti, děti, děti. Moje celoživotní téma.
Po deseti letech samoty jsem poznala svého nynějšího muže. Milovala jsem ho neskonale, toužila jsem den co den po dítěti, a to trvalo celých sedm let (jako v pohádce). Měsíc co měsíc jsem prozoufala, když místo těhotenství přišla menstruace.
Až po sedmi letech vztahu a po 17 letech od Adama, mi Andělé jednoho dne, bylo to v kostele Panny Marie na Svatém kopečku, sdělili, že se mi narodí dcera… Tehdy jsem dojetím dlouho plakala, ale uklidnilo se moje tělo i duše.
Za tři měsíce nato jsem otěhotněla.
Narodila se moje vymodlená dcera. ZÁZRAK – vážila 4 kg, nádherné, zdravé dítě – ale až při propouštění z nemocnice mi oznámil lékař, anesteziolog, který si vymínil, aby mne při propouštění z nemocnice vyprovázel on, protože si bere za svou zásluhu, že dcera žije.
Narodila se totiž a nedýchala – provedli všechny zákroky (masáže srdce, intubace, šoky…), vše, co je možné, ale NIC, až se celé konzilium lékařské shodlo, že EX, …když v tom se ten lékař v poslední vteřině rozhodl ještě jednou udělat masáž srdce – tak učinil a dítě žije.
ZÁZRAK? Ano – to Andělé dítěte věděli, že život má smysl. A ta moje milovaná holka chtěla být a žít.
Letos jí bude 30 let, vystudovala dějiny umění a filmu, cestuje po světě, přesunula se z Kanady na Nový Zéland, po pěti letech se vrátila, pracuje v Národním divadel moravskoslezském a je šťastná.
Ano, Boží zázrak.
2,5 roku po ní se narodilo moje třetí dítě, můj třetí zázrak – syn.
Letos mu bude 27 let, vystudoval hudbu na Královské hudební akademii v Holandsku. Skládá hudbu, píše básně, cestuje po světě a je šťastný.
Každé mamince, každému člověku bych přála zažít takový životní pocit z nádherných, úžasných dětí, a v dospělosti laskavých a moudrých bytostí. K nezaplacení.
Život s dětmi, to bylo moje nejnádhernější období života. Nic krásnějšího jsem nezažila.
Blízko smrti
Jenže? Velký omyl hrál svou roli dál.
Můj hluboko zakořeněný pocit samoty, opuštěnosti, smutku a neporozumění byl pořád ve hře, akorát se projevoval v jiných kulisách.
Nebudu vám vyprávět o všech trápeních, o bolestech ve vztahu (nevěra muže), o ztrátě zaměstnání, o tom, jak mě pomluvy a démonická závist druhých přivedly do velké nouze, o shořelém autě na dovolené s celou rodinou…
… snad jen zmíním, že jsem (asi z toho všeho) vážně onemocněla:
– absolutně nefunkční štítná žláza – ultrazvuk naměřil velikost štítné žlázy 1 místo 10. Lékař mi oznámil, že to je smrtelný stav a že až do smrti budu muset užívat hormony…
– a po krátkém čase mi byl diagnostikován nádor na prsu…
Bez práce
A do toho všeho starostka zrušila „moji“ waldorfskou školku, kterou jsem založila a 21 let řídila – skoro ze dne na den ji zrušila, bez důvodu (ale roli sehrály zlé pomluvy, které se po letech ukázaly jako nepravdivé) a já zůstala bez práce.
To trvalo to další celých 7 let. Opět jako v pohádce – zoufalé.
Nikdo mne nechtěl v mém věku a s mým životopisem (prý úchvatným) zaměstnat.
Pro jedny jsem byla stará, pro jiné moc vzdělaná… Ani nechci vzpomínat…
Nastal BOD OBRATU – Andělé se vrátili
A DOST
Teď to zkrátím: …
Uzdravila jsem si štítnou žlázu, dnes mi funguje úplně normálně… hormony jsem neužívala, neužívám dodnes – a teď už je to skoro 20 let…
Uzdravila jsem si nádor na prsu – za týden byl pryč.
Vztah s mužem se urovnal (jsme spolu už 37 let).
Začala jsem pomáhat sobě – meditace, sebe-léčení, sebe-poznávání, sebe-uznávání…
- Vystudovala jsem obor emoční terapie (EFT, NLP, Matrix-Reimprinting, Matrix-Re-birth), a další
- psychologické a terapeutické obory
- prošla jsem zasvěcením do všech 4 stupňů Shambally – jsem Mistr Shambally
- vystudoval jsem certifikovaný obor terapeutka Access Bars
- byla jsem inspirována k vytvoření a praktikování originální léčivé metody Lightsofie (léčení světlem – tím jsem se také uzdravila)
- téměř 40 let studuji velmi intenzivně antroposofii
- vystudovala jsem 7semestrální školu Angelologie u Emila Páleše (už jsme desítky let přátelé)
- učila jsem se u mnoha Mistrů českých i zahraničních (Greeg Braden, Joy Dispenza, Boris Tichanovský, Klemens Cuby, Sharon King a další)
A teď?
… teď jsem tady … a tvořím:
– moje terapie, kurzy, terapeutické programy pomohly už tisícům lidí
– tvořím a píšu básně, pohádky, libreta, písně, které zpívám a zhudebňuji, s nimi jezdím po světě a koncertuji…
Inu – jsem šťastná, děti jsou šťastné, muž mi vyslovuje vděčnost, že jsem „to všechno“ (někdy moc těžké) ustála…
Můj život je protkán dětmi, anděly, uměním a zázraky.
Děti a umění jsou za-zrakem
… Ano, jsou zázrakem…
Několik let jsem jezdila po celé republice a přednášela pro pedagogy. Byla to nádherná práce, smysluplná, i když hodně náročná, dokonce i nebezpečná, protože jsem velmi často na D1. Ale vyslovuji vděčnost, že jsem mohla i takto předávat svou zkušenost dál.
Bez pýchy a s pokorou mohu říci, že jsem se „prožila“ prací a nadějí k Mistrovství… Říkám to opravdu s pokorou a vděčností.
Životní téma dětí, umění a terapie se potkalo a pro-tkalo. Muselo se se-tkat, protože nitky mého osudu se tkaly s pomocí Andělů.
Vrátili se, a já je nově už léta slyším.
Proto jsem teď tady
.. normální ženská, která umí nahlížet „za roh“, čte z ruky, z karet i z morfického pole, pomáhá lidem vylézt z bažiny, uzdravuje sebe i druhé, a zároveň vaří, umývá nádobí, záchod po kočce i po lidech, zatlouká hřebíky, řídí auto, píše pohádky, překládá knihy, přehrabuje se ve špinavém prádle, aby jej přetvořila na voňavé a čisté, převádí do slov inspirace od andělů, od života, od lidí, přírody. Zpívá, píše, medituje… Žije…
… a nestěžuje si, i když by bylo na co.
S vděčností.
Inu tak.
A budete-li potřebovat a budete-li chtít, mohu i vám pomoci doladit nesoulady.
Nenabízím „ryby“ k nasycení, ale učím lidi „ryby chytat“, aby mohli žít v plné radosti, zdraví a hojnosti na všech rovinách.
Prostě léčivé ladění
Nabízím pomocnou ruku, jak PROMĚNIT smutek, strach, nemoci a starosti do klidu, zdraví a radosti.
A proč to všechno?
Protože to všechno potřebují naše děti.
Všechny děti.
Děti potřebují vědomého a moudrého rodiče, vědomou a moudrou paní učitelku ve školce, vědomé a moudré učitele ve škole, vědomé a moudré prarodiče…
Naše děti nám jednou budou vládnout.
A protože všichni v sobě nosíte zranění z dětství, které volá po uzdravení. Když se to podařilo jednomu, může se to podařit všem, navíc mnohem snadněji, protože cesta už je prošlapaná.
S láskou a vděčností
Yvell
Více:
