Děti jsou za-zrakem.

Nakoupila jsem dobroty, že něco dobrého navařím, upeču, těšila jsem se domů, protože jsem tam pár dnů nebyla… a syn, který studuje v Holandsku má teď školu on-line, takže je doma a já jsem z toho moc šťastná…

Inu přihrnula jsem se s velkým nákupem, a než jsem vybalila, tak syn vybalil na mne: „… Hmm, maminko, já mám pro tebe takový zážitkový dárek…víš, já jsem si myslel, že bychom ti s tátou postavili do pokoje knihovničku, protože ty tvoje knihy se tady skládají na hromadě na stole… a tak… a že bych ti pomohl to všechno přemístit… Jenže to bychom museli ještě v tom úložném koutě udělat místo, aby sis mohla tyhle některé věci tam dát, protože tady bych ti dal psací stůl z toho kouta, který je nevyužitý… a tady bys musela vyklidit tu skříňku, protože… a tady…

WAW. Nestíhala jsem ani žasnout ani se leknout. Byl pátek večer. O půlnoci jsem se před mnoha mnoha lety narodila. Nicméně – začali jsme. Respektive syn začal – vylezl na žebřík, sundal jednu krabici z úložného koutu, druhou, sundal všechny šanony a knihy z psacího stolu v koutě, jenom mi je házel do klína a já je probírala… třídila…

Ve dvě hodiny ráno byla chodba plná pytlů a krabic na vyhození, úložný prostor prázdný. V půl třetí, to už byl můj narozeninový den, jsme si všichni dali kávu a dort a pak usnuli jak dřeva.

Ráno v sobotu jsme pokračovali. No, nebylo to lehké, přiznávám, záda nás bolela všechny, ale bylo to krásné. Do toho šíleného narozeninového nepořádku mi zavolala dcera, která žije v Kanadě, a když nás viděla na zemi mezi papíry, pytli a žebříkem, nestačila se divit.

V neděli ráno – nádherné probuzení. Krása, jakou jsem si snad ani nedokázala představit.

A teď se vám k něčemu přiznám – já jsem po takovém úklidu vnitřně neskonale toužila, věděla jsem, že je to potřeba, ale také jsem věděla, že to sama nemohu zvládnout, že na to nemám síly, že některé věci sama ani neuzvednu, že jiné věci ani nejsou moje, ale od dětí, že je mi to líto, a trochu mě to tíží, protože na úklid jsem celý život byla sama, bohužel, a to přiznávám. A myslela jsem si, že jsem ve výchově někde udělala chybu, když já jsem jim pomáhala uklízet jejich hračky celý život, byla vzorem a příkladem.

A tu náhle! Světe div se! Děti jsou zázrakem. Děti jsou za zrakem.

Nejkrásnější narozeninový dárek, jaký jsem mohla dostat.

„Mami, ještě ti navrtám novou poličku, když jsem tady a mám vrtačku, chceš?“

Kdo by nechtěl. Kdo by nechtěl zažít na vlastní kůži pomoc vlastních dětí při plnění svých nevyslovených přání.

Děkuji.

Jako by se vánoce ozývaly s potřebou očisty. A děti nám darují zpět, co jsme zdánlivě ztratili. Důvěru (v sebe).

Děkuji z celého srdce. S vděčností.

Yvell

P.S. A takto to vypadalo ve dvě ráno:

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.