Pohádka o Světle

 

Kdysi dávno,  pradávno, daleko, Bůh ví kde a kdy, si to takhle Světlo brouzdalo po nebi, všude krásně, slunce, záře, nádhera … a povídá: „Já bych chtělo poznat, kdo jsem“.

„Ale ty jsi naše Světlo“, povídají všichni okolo.

„Aha, dobrý. OK. Ale já chci samo sebe poznat, ne že vy mi budete vykládat, Kdo jsem.“

„Tak nám věř.“

„Já vám věřím, ale k čemu mi to je, když nevím, kdo jsem.“

„Poslouchej, naše drahé Světlo, poznáš to podle toho, pro co se rozhodneš.
Pro co se rozhodneš, o tom víš, a podle toho pak uvidíš i všechno kolem sebe, podle těch, s kým si povídáš, kdo tě mají rádi, koho máš rádo ty… podle toho potom poznáš, kdo jsi“

„Takže chcete říct, že když vidím kolem sebe samou krásu, tak jsem Krása? Že když si povídám s vámi, tak jsem Vy? Že když mě máte rádi a já vás, tak jsem Láska?“

„Přesně tak.“

„Nechápu. Já přece nejsem Vy? Já jsem já! Ale chci poznat, kdo je to to JÁ?“

No zkrátím to… Světlo naléhalo, naléhalo, trvalo na svém, až se nakonec nedalo dělat nic jiného, než ho nechat, ať si poznává, když tak moc chce.

„Ale potřebuju pomoc“, povídá Světlo. „Samo to nezvládnu.“

„Vidíš, a už kousek víš – že bez nás to nepoznáš!“

„No dobře, ale já nejsem VY… takže rádo bych šlo někam… jenže nevím, kam jít, ani co mám dělat?“

„Běž do světa!“

Aha. To znám“, povídá Světlo, „to znám z pohádek o Honzovi: vydá se do světa, máma mu napeče buchty a vrátí se s princeznou a půlkou království, když ne celým.“

„Tak běž. Zkus to.“

„Tak jdu! Coby ne. A bez buchet. A jdu hned.“

Šup.

Sotva pomyslilo, hned tak bylo. Bylo ve světě.
Krása nesmírná – zrovna měsíc ČERVEN na Zemi. Slunce, teplo krása, nejdelší den, letní slunovrat, všechno kvetlo, třešně zrály, jó, zrovna třešně zrály, sladké třešně … a jak to bylo dál?

Světlo se radovalo.

„To je KRÁSA. JÁ JSEM KRÁSA…“ ???

No, to ho neuspokojovalo. To byla krása kolem, ale Světlo pořád nevědělo, KDO je ono samo.

Začalo si zoufat – „já to asi nepoznám.“

Slunce pomalu zapadalo, ale to byla pořád krása… když tu najednou zapadlo úplně.

A byla TMA.

Všechna krása pryč.
Světlo se až vyděsilo… schoulilo se do sebe, zesmutnělo, a vzpomnělo si na svoje milované, když mu říkali, že sebe pozná podle toho, co vidí kolem sebe. Jenže nevidělo NIC. TMA.

Přihnal se Strach a Samota a Smutek. Syčeli na něj jako zlí hadi

Světlo nevědělo, co si počít.

Plakalo, plakalo, zoufalo si. Celou noc.

Už skoro celé málem a navždy vyhaslo.

Blížilo se svítání, ale to Světlo nevědělo, naopak vidělo největší tmu.

Protože největší tam je těsně před svítáním

A tu si vzpomnělo, co mu jeho milovaní říkali, že je to, pro co se rozhodne. A taky mu říkali, že je Světlo. Tak proč ne! Rozhodnuto!

„Jsem Světlo!“ pomyslilo si a hned na to vykřiklo:

„Jsem Světlo.“

Bum a prásk.

Zazářilo.

V té nejhlubší tmě.

A vidělo.

Tam kde bylo, tam vidělo. Vidělo sebe, vidělo všechno kolem sebe. Vědělo, že je Světlo.

Světlo, které i v té největší tmě vidí.

Konec?

Kdepááák, to je začátek.

Ale dopovím:

Sotva Světlo pomyslelo, bylo tam, kde chtělo.

Zrovna teď je zpátky u svých milovaných.

A tam dlouho, předlouho, od tenkrát až dodnes vypráví – o Smutku, Samotě, Strachu a Slzách, které ho svíraly jako hadovíté Ssss, dokud si nevzpomnělo, že stačí se rozhodnout.

A tak se rozhodlo. Že je a bude Světlo.

Stačí se rozhodnout. Dokonce stačí jenom pomyslet –  a JE TO: Světlo!

 

Nemusím vám říkat, že všichni jste světlo, viďte?

Tak to jsem ráda!

Buďte!

30. 12. 2020 – 6. vánoční noc, která souvisí s duchovní branou měsíce ČERVNA. (a dokonce ÚPLNĚK – plné světlo).

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů