Tak to teda ne

👀„To“ opravdu ne…
„To“ já nikdy nebudu moct dělat…
„To“ se mi nikdy nemůže splnit.

„To“ byly dvě věty, které mi opakovala mladá dívka, říkejme jí Jana, na terapii před několika lety.
Jeden příběh z mnoha.

O pomoct mě tehdy požádali rodiče jejího manžela, protože mě znali už dlouho a vyprávěli, že jejich snacha, kterou měli moc rádi, jenom pláče a pláče, chodí od psychologa k psychologovi, užívá léky, na chvíli se její stav uklidní, ale po krátkém čase je zase úplně bezradná. Jako by nic nepomáhalo.
☀Nabídli jí setkání se mnou a ona tuhle možnost přijala.

Byla velmi chytrá, vnímavá, citlivá, krásná bytost.

Možná to mnozí znáte, že vaše vnímavost a zvýšená citlivost, někteří tomu říkají „přecitlivělost“ nepadá do šuplíku porozumění, ale naopak.
Mnozí z okolí tohle nechápou a často neví co si s takovým člověkem počít.
A přitom je to jeden z největší darů.
No, někdy ani ten člověk neví, co si má počít sám se sebou.
OK.
Nebudu vám vyprávět celý příběh, ani obsah našich opakovaných setkání – ale bylo jich pár, ne mnoho, a už vůbec ne roky, čehož se ta dívka trochu bála, protože roky navštěvovala různé jiné odborníky (se vší úctou ke klinické psychiatrii).
Nicméně při jednom z těch setkání se přiznala, tak trochu potají, že by chtěla být řidičkou tramvají… ale že to vzhledem k její diagnóze, jak jí bylo nějak naznačeno předchozími odborníky, nemá ani zkoušet, protože by … to třeba nemuselo vyjít.

Dostaly jsme se spolu do důvěrného vztahu, taky do spojení s duchovními průvodci… a došly jsme k jasnému rozhodnutí, že se o tuhle práci může ucházet.

Pak stačila dvě setkání, aby se Jana připravila na tuhle variantu práce.
Jediné, co potřebovala zažít při terapeutických setkáních, byl KLID a DŮVĚRA. Užívala si tyhle prožitky a poznala, že to je její přirozenost.
Ona to je ostatně přirozenost nás všech.
A tak se s klidem a důvěrou rozhodla ucházet o práci řidičky tramvaje.

👍Po pár týdnech od posledního setkání mi napsala, že byla přijata.

🌞A za pár měsíců mi poslala fotky s vycházejícím sluncem na konečné zastávce jedné tramvajové linky, kam dojela po své noční směně, a připsala, že nikdy nebyla šťastnější, než je teď a že opravdu ještě před pár měsíci nevěřila, že by to bylo možné.
Zázrak?
Vypadá to tak. Ale je to obyčejný příběh neobyčejné důvěry, že všechno dobré je možné. Ano, taková důvěra není nic samozřejmého, natož obyčejného…

A co by bylo kdyby?

To nemá cenu vůbec vymýšlet.
Prostě je to tak.

Od té doby mi posílá tu a tam další nádherné zprávy i s fotkami… a píše o své radosti.
Ne jenom píše, ale taky ji žije.

Všechny její úzkosti pominuly. Prostě Nejsou.
Její sen se stal skutečností.

Je to příběh jeden z mnoha, ale dneska se vynořil ze vzpomínek, tak se s vámi o něj dělím.
A dodávám:
Důvěřujte, nebojte se.

Vy také dokážete naplnit svoje sny.
Všichni, kdo se pro to rozhodnete. Snadno i elegantně, ba dokonce rychle.
A já jsem také „jenom“ (v uvozovkách) průvodce… taková “ladička“ mezi pozemským a andělským světem.

Ale nikdy nepřestanu vyslovovat vděčnost za to, že mohu být průvodcem i svědkem takových příběhů. Neskonalá radost.

Konec příběhu – žádná pohádka – skutečnost.

Přidejte se: PLAVBA ZA SVĚTLEM 2024 – plníme si sny: https://yvellerova.cz/

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů