Ještě pořád jaro.
Zasadila jsem mnoho semínek, bylin a květinek. Do hlíny, do chladu a tmy, že by člověku až bylo líto. Ale nebylo. Přiznávám. Vůbec jsem nepochybovala o jejich probuzení, dokonce jsem zažívala zvláštní pocit, že se účastním nějaké velké radosti.
Ještě pořád jaro, a díky Bohu přináší obraz síly, které jsou k dispozici každému, nejenom semínku, které ze tmy a chladné Země vyroste a vykvete do krásy, květů, plodů a hojnosti.
Tak to je.
To je obraz, ale i zpráva o skutečnosti.
… že temnota není něco, od čeho je potřeba se odvracet, ale přirozenost tohoto světa, kterou je nezbytné přijmout, jako by do ní ulehnout, projít jí, počkat si, aby naše životy mohly vyrůst a vykvést do krásy, květů, plodů a hojnosti.
Semínko se probudí k životu jen v chladivé temnotě Země.
A pozvedá se vzhůru, roste za Světlem. Tvrdí se, že v noci, tedy ve tmě působí růstové síly, takže rostlina roste vzhůru, zatímco ve dne, ve světle, se růstové síly zastavují a rostlina vypouští nejprve listy a později květy. A tento rytmus střídání světla a tmy umožňuje celý vývoj rostliny. Od semínka ke květu, od květu k plodu a pak uvadání, usychání, upadání do země, kde ve tmě čeká na nové probuzení, zrození.
To je vše, co jsem měla dnes napsat.
Jen připomenout všem i sobě, že náš život můžeme připodobnit k rytmu života jednoho semínka.
Ale měla jsem to připomenout v souvislosti s aktuální situací, která do určité míry naznačuje, že temné síly jsou v plné zbroji. Jakpak by ne, když je jaro. Čekají s otevřenou náručí na svá semínka.
Duchovní noviny dnes přinášejí čerstvé, jarní zprávy, skoro naléhavou prosbu:
Temnotu je potřeba přijmout.
Vstoupit do ní, ale s vědomím, že to je jediný prostor, ze kterého je možné vyrůst. V duchovním jazyce vývoje člověka můžeme říci, že temnota není něco, co bychom měli odmítat, přehlížet, ignorovat, ale je to něco, co dovoluje transformaci, proměnu, vývoj, život. Země.
Co to obnáší v praktickém životě? Hlavně velkou pozornost, velkou vědomou pozornost ke všem skutečnostem, kterými jsme zahalováni, naplňováni, obklopováni, abychom mohli rozpoznat, co je co.
Protože pokud takovou vědomou pozornost nevynaložíme, a nevyužijeme možnosti vstoupit do temnoty (čímž ji rozpoznáme), abychom v ní mohli růst směrem k Bohu, tak se nám nemůže podařit proměnit ji v úrodnou půdu.
Pokud se od temnoty odvrátíme, nebudeme ji s vděčností „šlechtit“ a zasazovat do ní semínka radosti, zdraví a hojnosti, pak se země zamoří plevelem tak hluboko a do daleka, že už nebude možné ji zúrodnit.
Prosím o to všechny a všechno. Prosím o to kudy chodím.
Prosím a děkuji.
S láskou a vděčností
Yvell