Jako by se vánoce opravdu ozývaly s potřebou očisty.

Sedím v pokoji a pláču. Jako bych nový rok – od narozenin do narozenin – začala pořádnou očistou. Viz předchozí článek – Děti jsou za-zrakem. Pořádný pořádek, uvnitř i vně.

Ale, co vám budu povídat, prostě pláču… Tak to je. Já vím, že pomáhám druhým, aby neplakali nebo nemuseli plakat tak moc často, ale i já jsem člověk, ne-dokonalý. Abych mohla svou „pomoc“ druhým dělat, musela jsem si zřídit živnost, tak to chce administrativa státu. Přitom to není moje živnost a už vůbec mě neuživí, a přesto je to moje obrovská radost. Jak to, že moje ceny Andělské to nedovolí? Co je na tom špatného? Že bych si žádala málo? Možná ano.

A tak abych se uživila, pracuji pro jednu pražskou organizaci, která organizuje vzdělávání pro pedagogy, a já přednáším pro učitelky mateřských škol. I tohle je nádherná práce, jsem šťastná, že mohu svou zkušenost předávat dál, ale věřte, že je to extrémně náročné! Protože nároky pedagogů nejsou ani malé ani nízké.

No, a v té organizaci pracuje paní, která byla před časem v tíživé situaci, a tak jsem jí svou terapií pomáhala, pomáhala, ona mi nic za to neplatila… a když se dostala ze své svízelné osobní situace, stala se nově ředitelkou té organizace. A co čert chtěl? Rozhodla se, aby ta firma prosperovala lépe a více, že vezme lektorům část peněz. Ponechá stejnou práci a odebere peníze. A já mezi ně patřím.

A to mě rozplakalo: „Yvell, ty jsi asi nějaká trouba, že si to necháš líbit…“, hlásila duše. Tak jsem si to líbit nenechala, ozvala se, uhádala jeden měsíc, ale paní se ozvala znovu. Trvá na svém.

Odjela jsem do hor, od rána do večera jsem v pokoji s kamny na dřevo dělala on-line přednášky pro tu organizaci, mezi tím jsem přikládala do kamen, nebo si poplakala nad svou smutnou situací, a dnes večer jsem se šla projít do lesní tmy.

Byl tam. Hlas Boha: „…přistup na její podmínky… už se s ní nedohaduj… opři se o mne, jako o maminku… neboj se…! Její počínání není ku radosti ani její, ani tvojí. Neboj se!“

Ach, ten klid, jaký se ve mně rozlil… ten Boží klid, to bych přála každému. Nic víc jsem pro to nemusela udělat. Jen ulehnout do náruče bezpečí. Ale to není málo. To je největší odměna, jakou jsem mohla dostat, ale to nejtěžší ze všeho je takovou odměnu přijmout.

Přijímám.

Dělím se s vámi o tenhle příběh, protože v paměti buněk je můj smutek a strach z nejistoty uložen, jako data v počítači, ale podobně, jako v počítači můžeme vymazat data, která vymazat chceme, stejně tak je možné vymazat i data z paměti našich buněk.

I tak činím.

Činím tak s ulehnutím do máminy náruče (obrazně řečeno), do bezpečí, že je o mne postaráno, a píšu to i vám jako opravdovou zkušenost.

Čistím svá vnitřní (smutná) data, která už nepotřebuji k životu. Uvolňuji místo novému a krásnému.

Před pár dny jsem s pomocí dětí vyčistila půl bytu, radikálně, a bylo to překrásné, byť fyzicky náročné, a nyní čistím vnitřní prostor, a je to psychicky namáhavé, ale překrásné.

Nejde o to, co člověk udělá, pro jaký krok se rozhodne, ale jde o to, jaký má pocit z toho, pro co se rozhodl.

To je hlas Boha – ten pocit. Tak jednoduché.

Věřím, že i vám se to daří a podaří, bude-li potřeba.

Kéž ale není potřeba k takovému odevzdání se žádné těžké situace, to bych přála všem, vám i sobě, i té paní.

Buďte šťastni.

Yvell

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.